Ptát se po smyslu sochy ve veřejném prostoru je jako ptát se po smyslu naší západní kultury vůbec. Jenom si představte pražský Karlův most bez těch úžasných soch!
Snad most bez lidí, jak jsme zažili v nedávné době coronavirového lockdownu, ale bez soch ztrácí onen most génia loci, tedy obtížně popsatelné kouzlo onoho místa, jak už dokázali vnímat místa výjimečná staří Římané. Určité sochy se staly v minulosti symbolem hodnot, které naše západní civilizace vyznává. Snad za všechny zmíním veleslavnou Sochu svobody, která od 19. století je tím prvním, co imigrant z tehdejší Evropy spatřil v přístavu New Yorku zaslíbené země, kam strastiplně putoval za svým snem. Ona zhmotňovala ideje země, kde jsou si všichni už od konce 18. století rovni před zákonem a kde je možno žít s hlavou vztyčenou.
Pomníky ve městech, ale i malých obcích, jsou často nenápadnou připomínkou našich dějin. Všimněte si jen někdy, kolik je po naší republice rozseto pomníků mezi lípami na náměstích, které připomínají naše dědečky či pradědy, kteří padli ve „Velké válce“. Pomníky, které byly zhotoveny pietně a často nákladně ve velmi rozličných výtvarných podobách. Na veřejných prostranstvích, před školami atp. často v bronzu dominují velcí muži našich dějin či třeba ženy spisovatelky. I když režimy, které se přehnaly naší zemí ve XX. století, vulgárně bořily symboly naší státnosti, svobody či kultury, stále znovu s nabytou svobodou tvrdošíjně vztyčujeme v kameni či bronzu naše historické vzory, které nemají být zapomenuty. Co se týče Karlových Varů, třebaže díky historii spojené s lázeňstvím se jedná o netypické město, pomníky také tvoří neodmyslitelnou součást kulis města. Díky kosmopolitní společnosti dávných časů specifikem byla vděčnými lázeňskými hosty darovaná umělecká díla např. v podobě desek s reliéfy nacházející návštěvníci podnes při procházkách lázeňskými lesy na skalách lemujícím stezky. Nelze pominout fakt, že díky zde převažujícímu německému živlu v minulosti, byl výběr velkých mužů ovlivněn jinou kulturní historií. Jsou ale postavy, které v dějinách Střední Evropy etnika nerozdělují, ale svým státnickým dílem spojují. Jedním z mála takových velikánu je osobnost Karla IV., císaře římského a krále českého. Státník, který je od počátků tohoto města s místem bytostně spojený. Je tedy naprosto logické, že především tato osobnost bude v sochařské podobě ozdobou města. Ano, procházkou městem lze při větší či menší pozornosti na jeho pomníky narazit. Nejstarší barokní rozevlátou sochu „otce vlasti“ od anonymního autora lze spatřit na průčelí městské knihovny v centru města. Další byste při téměř detektivním pátraní objevili pří výstupu od Vřídla Kolmou ulicí po strmém schodišti do parku Jeanna de Carro, kde na litinové sloupu shlíží od poloviny 19. století na město císař Karel od sochaře Josefa Maxe. Asi nejdominantnějším zpodobněním zakladatele města je sochařské dílo Otakara Švece před Císařskými lázněmi tak trochu skryté v parkové zeleni. Jméno talentovaného, leč nešťastného autora, je především k jeho smůle spojováno s obludným pomníkem Stalina na pražské Letné.
Řeklo by se tedy, že každá doba přispěla svým dílem k poctě Karla IV. Nabízí se tedy otázka proč doposud nevznikla žádná iniciativa, která by sochařsky, jak se sluší a patří, uctila památku panovníka.
Neklidné XX. století, prolezlé různými totalitními ideologiemi, nenabízelo mnoho prostoru pro takový počin. Servilní snaha střídajících se potentátů města byla tak napřímena k Hitlerům či jindy Leninům. Nakonec autor článku se jako žák základní školy každoročně účastnil pro něj potupných aktů kladení věnců k pomníku Klementa Gottwalda u dnešního magistrátu města.
Teprve nyní se zablýsklo na lepší časy, protože vzniklá iniciativa vzešlá z aktivity Rotary klubu Karlovy Vary se zaměřila na myšlenku vztyčit pomník Karlu IV. reprezentující XXI. století. Společně s Galerií umění Karlovy Vary byla vyhlášena soutěž o návrh výtvarného díla zpodobňující zakladatele města. Z třinácti návrhů od dvanácti autorů odborná komise vybrala dílo profesora Michala Gabriela – Jezdeckou sochu Karla IV. Jméno dnes jedenašedesátiletého sochaře spojujeme především s legendárním uskupením „Tvrdohlaví“, které na konci šedých osmdesátých let bylo sympatickým blýskáním na lepší časy v oblasti výtvarného umění. Dílo, spojené s veřejným prostorem, naschvál nepoužívám termín pomník, je autorovi vítězného návrhu blízké. Za všechna zmíním dílo Smečka, tzv. gepardy, kteří ve skupince korzují před společenský centrem Uffo v Trutnově od roku 2010 a nejenom svým netradičním pojetím skořápkové struktury tvarů šelem z vlašských ořechů vzbuzovaly vždy emoce.
Zamýšlený jezdecký pomník v sobě spojuje tradici jezdeckých pomníků už od dob antiky, ale na druhou stranu svým technologickým řešením bude reprezentovat důstojně i současnost. Protože především forma je novátorsky založena na principu rozložení objemu sochy v hustém rastru ocelových lamel, které mají překvapující optický efekt, zejména v partii soklu se zřetelným průsvitem královské svatováclavské koruny, jako symbolu naší státnosti. Renomovaný znalec umění historik Kotalík toto velmi ocenil při hodnocení tohoto návrhu, kdy mimo jiné nazval sochu skutečným pomníkem pro třetí tisíciletí.
Autor článku: Miloš Bárta
Zdroj: Jezdeckasocha.cz
